The first day of school
Zdroj: www.jefferydeaver.com
Datum překladu: 4. listopadu 2011
Povídka napsána : 2002

První den školy
Jeffery Deaver (2002)

            Babí léto na malém předměstí na středozápadě, horký, velmi horký den na počátku září.
            Těžká taška mu sklouzávala z ramene. Jim Martin – štíhlý, pihatý s vlasy barvy písku – se toho rána v 7:30 plahočil po hrbolatém chodníku na cestě do střední školy Thomase Jeffersona.
            Šel pomalu, užíval si teplo a užíval si i měkoučký povrch svých nových běžeckých bot, stejně jako pohled na známá místa podél cesty.
            Byl naplněn nadšením, očekáváním a zvědavostí.
            Byl taky nervózní.
            Koneckonců, byl to jeho první den ve škole.
            Na úpatí kopce, přesně míli od jeho domu, zatočil za roh a spatřil před sebou svou novou školu.
            Nebyla to zrovna pěkná budova. Jednoduchý čtverec poskládaný ze zažloutlých cihel. Nic nevyčnívalo, kromě vysokého stožáru na vlajku, který se rozezněl jako zvon, když do něj za větrných dnů naráželo lano. Ale dnes, za bezvětří, byl stožár tichý.
            Jim použil zkratku uprostřed křoví a přešel přes fotbalové hřiště. Od špiček bot mu odletávala rosa a z cesty mu uskakovaly kobylky.
            Pohlédl doprava, všiml si stinného místa poblíž tribuny domácího týmu a v mysli mu vyvstanula vzpomínka na jeden jarní den přímo na tom místě. On a Sam Gordon stáli proti sobě, pěsti ve vzduchu, připravení se na sebe vrhnout. Sam byl osmák, žádný prcek, jeden rok dokonce propadl. Oblečený do černého, smrděl po cigaretách a motorovém oleji, a svůj vztek nosil všem na očích, jako některé ženy nosí přílišné množství šperků. Bez jakéhokoliv zjevného důvodu se rozhodl Jimyho nesnášet - ten byl o rok mladší a o dvacet kilo lehčí. Sam ho bezmilostně mučil celý rok, až toho měl Jim konečně dost a souhlasil se Samovým návrhem, aby si to vyříkali po škole.
            Chlapci kolem sebe kroužili, Jim vyděšený, ale pln vzdoru. Sam dal první ránu. Jim ji vyblokoval, ale pak se zničehonic odněkud vynořila Samova levá ruka a zasadila Jimovi ránu do tváře. Ten klesl na kolena a starší chlapec na něj skočil a mlátil ho, Jimovy tenké ručičky byly proti takovému útoku bezmocné. Sam pak vstal a chystal se zasadit vítězný kopanec do žeber, když dubnové odpoledne prořízl mužský hlas:
            „Hoši! To by stačilo.“
            Trenér LaBell došel až k nim, odtáhl Sama a přikázal mu, aby se hlásil v ředitelově kanceláři. Chlapec se posměšně ušklíbl, než odkráčel pryč.
            Trenér pak pomohl Jimovi vstát a prohlédl si škody na jeho obličeji. „Nejdřív k sestře, ale obávám se, že i ty potom budeš muset za ředitelem, Jime.“
            „Ano, pane.“
            Muž s krátkými prošedivělými vlasy Jimovi podal kapesník, aby si otřel krev a slzy, chvíli čekal a pak řekl: „Něco bych ti rád pověděl, mladý muži.“
            „Ano, pane?“ zeptal se Jim.
            „Chceš vědět, jaký je největší rozdíl mezi tím být dítě a být dospělý?“
            „Jaký?“
            „Že poznáš, kdy je třeba bojovat a kdy je lepší ustoupit. Chápeš, co říkám?“
            Jim přikývl.
            „Dobře. Teď poběž za sestrou, ať ti tu ránu vyčistí.“
            Když chlapec mrzutě kráčel ke dveřím, zavolal na něj ještě LaBell: „A Jime?“
            Hoch se otočil. „Ano, pane?“
            „Co se týče těch momentů, kdy je třeba bojovat,“ namířil na něj obtloustlým prstem, „měl by sis dávat pozor na levý hák. Nebo brzo přijdeš o pár zubů.“
            „Budu si to pamatovat, trenére.“
            A teď, když se Jim o svém prvním dnu školy plahočil skrz orosenou trávu, přehodil si těžkou tašku z jednoho ramene na druhé a pomyslel si, že trenérova slova tenkrát opravdu změnila pohled, jímž se díval na život.
            Teď už byl kousek od školy, prošel kolem autobusů, žlutých jako pyl a sledoval studenty, učitele i netrpělivé rodiče, kteří přešlapovali na parkovišti. Jim několika dětem zamával, ale pořád byl ztracen ve svých myšlenkách. Pokukoval po třídě, která byla nedaleko – po matematické třídě pana Cartera.
            Jak Jim nenáviděl matiku. Vypracovával všechny úkoly, trávil hodiny přípravami na testy, ale nikdy nedosáhl výš než na trojku. Teď vzpomínal na jednu z hodin pana Cartera, na začátku semestru. Učitel rozdal oznámkované testy – Jim dostal tři mínus. Po všem úsilí, které do toho vložil, se cítil frustrovaný a zoufalý. Profesor si musel všimnout, jak se tvářil a po hodině ho k sobě zavolal.
           „Zdá se, že tě něco trápí, Jime.“
           „Já to prostě nechápu,“ řekl chlapec. „Chci říct, já se opravdu snažím. Dělám úkoly a všechno. Ale tohle vůbec nejde. Zaseknu se a víte co, prostě zpanikařím.“
            Pan Carter, obměkčený jeho slovy, vytáhl ze stolu list papíru a napsal na něj několik jmen. Podal ho Jimovi. „Tady je pár učitelů matematiky. Rád bych, abys někomu z nich s rodiči zavolal. Myslím, že by ti moc pomohli.“
„Dobře,“ odpověděl Jim nejistě. Pak se zhluboka nadechl a přiznal: „Jde o to, pane Cartere, že já – já prostě nemám matiku rád. Nikdy ji nebudu mít rád. Vím to.“
            Na to se učitel usmál. „Nemáš rád matiku...?“ Přikývl. „Víš, Jime, musíš něco pochopit. Tvým cílem tady není, aby ses naučil mít rád matiku. To tě naučit nechci. Ve skutečnosti mi na tom vůbec nesejde.“
            „Ne?“
            „Ne, ne, ne... chci tě dovést k tomu, aby ses matiku rád učil, to je vše.“ Zopakoval to. „Chci, aby ses rád učil cokoliv, co se naučit můžeš.“
            A Jim přikývl, jak se snažil novou informaci vstřebat. Papír si vzal domů a s rodiči sehnal doučování, což mu trošku zlepšilo známky – trošku, moc ne. Ale už občas dostal i B-. Ale co pro něj bylo důležité nebyly známky, ale to, co mu učitel tenkrát řekl. A teď si pomyslel, jak procházel dveřmi ve svůj první den školy na střední Thomase Jeffersona, že slova učitele matiky, stejně jako předtím slova trenéra LaBella, ohromně změnila způsob, kterým o životě přemýšlel.
Jak procházel chladnými chodbami, cítil Jim vůni čerstvé barvy a dívčích parfémů, a taky ty podivné pachy, co se linou z laboratoří. Zastavil se v bufetu pro pití a pak zamířil rovnou ke své třídě.
           Po cestě prošel kolem jiné třídy a udeřila ho další vzpomínka. No ano, hodiny angličtiny u paní Peabodyové. Byla to přísná stará žena, které děti přezdívaly vědma, protože přímo zázračně věděla, kdo si knihu opravdu přečetl, a kdo si jenom našel výtah na internetu.
            Jim si vzpomněl na hodinu, kdy paní Peabodyová zadala třídě, aby napsali sloh. „Napište o vašich letních prázdninách,“ řekla. „Buďte co nejkreativnější. Ale,“ dodala přísně, jako to dělávala vždycky, „dejte si pozor na správnou gramatiku.“
            No, tu noc Jim seděl doma u stolu a nešťastně hleděl do prázdného papíru. Nechtěl psát stupidní sloh o letních prázdninách. Za prvé, za moc nestály. Jedna návštěva aquaparku, dva týdny na táboře a roznášení novin. Nuda... ve skutečnosti měl docela radost, že je zpátky ve škole.
            Takže se vykašlal na zadání a napsal, co chtěl. Vůbec to nebyl sloh, spíš krátká povídka. Sci-fi. Byla o vzdálené planetě, na které neměli léto – celý rok tam bylo jaro. A taky neměli žádné prázdniny. Mimozemšťani tam pracovali 24 hodin denně.
            Další ráno svůj příběh odevzdal, ale tu noc nemohl usnout až do tří do rána. Pořád si opakoval: Proč jsem to udělal? Úplně jsem ignoroval zadání. Na co jsem sakra myslel? Navíc byla angličtina jeho oblíbený předmět. Možná bude paní Peadodyové trvat několik dní, než slohy opraví. Mohl by za ní zajít a poprosit ji, jestli by mu nedala šanci napsat to znovu a tak, jak chtěla.
            Ale když další den přišel ráno do školy, zjistil, že paní Peabodyová už slohy opravila a oznámkovala.
           A když viděl, jakým způsobem se na něj dívá, jak ho propichuje svýma přísnýma, vševědoucíma očima, přál si, aby radši zůstal doma.
            Učitelka řekla: „Za chvíli vám rozdám vaše slohy o letních prázdninách, ale předtím bych vám chtěla něco říct. Když píšete, když tvoříte něco, co budou ostatní číst, musíte se naučit přijímat kritiku. Musíte si zapamatovat, že kritikova slova neútočí na vás, jako na člověka, jsou pouze názorem na něco, co jste stvořili, a to ať už je ten názor jakýkoliv, i když třeba zní zle... A v tomto případě se obávám, že k tomu mám pár nehezkých věcí, které bych měla říct.
Mám problém, pomyslel si Jim, a už se červenal, pihaté tváře ho zradily. Urputně zíral do podlahy.
            Paní Peabodyová pokračovala: „Skoro všichni ze třídy napsali sloh o svých letních prázdninách... skoro všichni.“
            Tohle je zlý, říkal si Jim, dostanu za pět, vím to.
           „Ale,“ navázala profesorka, „jeden student se rozhodl, že to neudělá.“
            Jim vzhlédl na dost dlouho, aby viděl, jak se na něj dívá.
            Tohle bude horší, než pětka... budou chtít mluvit s rodičema.
            V tu chvíli se paní Peabodyová od Jima odvrátila a přejela očima zbytek třídy. „Všechny vaše slohy bych mohla stejně dobře číst se zavřenýma očima. Je mi jasné, že jste zadání vůbec nevzali vážně a nikdo z vás nad tím nestrávil víc, než deset minut. Jen jeden z vás měl odvahu popustit uzdu fantazii, jak jsem po vás chtěla. Jim Martin je jediný, kdo za svůj úkol dostal za jedna. Teď bych ho ráda požádala, aby sem přišel a všem vám svou práci přečetl, jako příklad toho, že máte myslet nezávisle a kreativně.“ A pak – byla to koneckonců paní Peabodyová – přísně dodala: „ačkoliv si mohl dát o něco větší pozor na gramatiku.“
           S třesoucíma rukama došel Jim vítězně před tabuli, jako by se zrovna vyšplhal na vrchol Mount Everestu nebo se právě stal prvním člověkem, který kdy vstoupil na povrch Měsíce.
            Taková maličkost, hodnotil to teď, jak se prodíral přelidněnou chodbou, jenom jeden úkol. Ale jak obrovský rozdíl pro něj ten okamžik znamenal.
            Jakmile vešel do své třídy, shodil tašku z ramene a sedl si, zrovna když dorazily poslední děti. Viděl na tvářích studentů, že někteří jsou naplněni nadšením, jiní očekáváním. Někteří zvědavostí.
            A někteří byli nervózní. Přesně jako on, v tomto horkém, velmi horkém ránu babího léta na začátku září.
            Pak zazvonil zvonek, nepříjemný zvuk, a třídu postupně naplnilo ticho, rušené jen šustěním papírů, cvakáním per, otevíráním pouzder. Studenti hleděli dopředu k učitelskému stolu.
            Ticho...
            Jim se zhluboka nadechl, na moment se zastavil a pak si stoupl. Otočil se a sebral ze stolu fix. Napsal na bílou tabuli, „Jim Martin, třídní učitel a učitel angličtiny.“ A za jméno dopsal své úřední hodiny.
           Pak se obrátil zpátky a řekl: „Dobré ráno, třído.“ A s úsměvem přejel pohledem studenty, v tento první den školy... a jeho první den, který trávil jako učitel. Jaký podivný pocit to byl, začínat kariéru tady, na střední Thomase Jeffersona, na té samé škole, kde před tolika lety sám studoval a tolik se naučil.
            Stejný jako poznat, kdy bojovat a kdy ustoupit – ale vždycky si dávat pozor na levý hák.
            A že je třeba mít rád cokoliv, co se můžete naučit, ať je to jakýkoliv předmět a i když stejně dostanete tři mínus.
            A mít vždycky kuráž myslet po svém a být kreativní – a dávat si pozor na gramatiku.
           Pak si z tašky vytáhl učební plán a třídní knihu a jak vyvolával každého studenta jménem, znovu si krátce vzpomněl na trenéra LaBella a pana Cartera, na paní Peabodyovou a ostatní učitele jak tady, tak v ostatních školách, do kterých Jim za celý život chodil, a věděl, že stejně jako oni, i on tady jednou něco změní.